Co když průměrnost is the new black?

Naše společnost je nastavená na výkon. To nikdo nepopře. Chceme vždycky to NEJ! A když to nemáme, chceme alespoň sledovat jaký to je, když to někdo má (skrze FB, Insta, Tik Tok).

Nejlepší dovolená, nejlepší výkony, nejmíň tuku, nejvíc peněz, nejrychlejší auto, nejkrásnější tělo, nejlepší máma, nejvíc volného času, nejlepší rodina, nejvíc svobody, nejlepší nálada, nejextrémnější zážitky.

A když tito lidé, kteří to mají (nebo alespoň umí předstírat, že to mají) vidí náš zájem, snaží se ještě víc. Aby udrželi pozornost. Protože ta je hnacím motorem jejich spokojenosti.

Je ve mě pocit, že je tohle všechno špatně rozehraná hra.
Co když jsme to někde stovky, nebo tisíce let zpátky jenom špatně pochopili?

Co když ten nejšťastnější člověk na světe je ten, co má od všeho něco? Ale ve skutečnosti nevyniká zásadně v ničem? Co když mu stačí zápal a vášeň pro tvorbu, ale nemusí být v něčem nejlepší. Co když se dokáže radovat jenom z maličkostí?

Co když je to ten, kolem kterého projdete bez absolutního povšimnutí. Který nemá Facebook, Instagram, ani TikTok. Protože to nepotřebuje ukazovat. Co když je to ten, který vlastně na první pohled vypadá, jako ten nejnudnejší člověk na světě?

A přitom má v sobě něco, po čem všichni toužíme. Klid. Jen to nejde vidět.

Co když je šťastnej, aniž by to potřeboval ukazovat? Tohohle člověka si jen tak nevšimnete, protože o sobě nemá potřebu mluvit.

Možná to vypadá, že je to člověk, který v životě nic nedokázal, ale možná právě dokázal to, co na světě zatím dokázala jen hrstka.

Jak se cítíte teď?